Po krátké, těžké nemoci (asi rýmička), jsem opět začal vnímat okolní svět a s tím se vrátila i dávná touha vytáhnout auto jen tak na okresky a trochu si zablbnout. Pod tím blbnutím si nepředstavujte žádnou divočinu, jsem starý medvěd s reflexy Titanicu a jediné vozidlo, které mi podobné skopičiny dovolí, smí se s ním na silnici a pohodlně se do něj vejdu je CX-5. Moje CX-5 za sebou měla hromadu malých pojížděk, kdy se motor pořádně ani neohřál a tak jsem si řekl, že si uděláme malý výlet s nádrží plnou stooktanu a holku podržíme trochu v otáčkách. Přemýšlel jsem, jestli použít pádla nebo jí jenom přepnout do sportu. Pádla jsem zkoušel minule a blbnutí drhlo na tom, že jsem skoro pořád jezdil na dvojku, protože vyšší kvalty hnaly auto na poměry našich úzkých cest mezi lesy moc rychle. Nebudu se vymlouvat i pádlama se prostě musí umět řadit. Takže to byl režim sport a musím říct, že to vůbec není špatné. Auto jde krásně za plynem, dovede si podřadit a podle potřeby řadí těsně pod omezovačem nebo lehce nad čtyři tisíce otáček, když moc netlačím na pilu. Je třeba akceptovat, že 194 koní Mazdu rychle vyžene ke sto dvaceti, aby si mohla přeřadit a nevypadalo jako moje jízda s pádlama. Většina cesty je dva - tři - čtyři, výjimečně pětka. Šestku v tomhle režimu Mazda na okreskách nepodporuje. Po sto kilometrech našimi lesy a sedmero houbaři zahnanými zpět do hvozdu jsem ale čuměl na spotřebu. To jako vážně to auto v tomhle blbnoucím režimu jezdí pod deset? Přesně, za devět celých sedm? Jinak, dlouhodobou spotřebu mám sedm celých šest.