V návaznosti na předchozí diskuzi - Co mám Mazdu, tak zjišťuji jaké prokletí to je mít hezké auto. Kdejaký "polo-člověk" se motá kolem auta, tak přemýšlím co jako bude. Parkující matky, vysoké obrubníky, pyly ze stromů, řidiči neumětelové, díry v silnicích.
No a pak mám Omegu. A Omega prostě jen je. Mám ji rád. Ale neprožívám to. V zásadě to nemá co do spojitosti s hodnotou auta až tolik, jako s tím, že Mazda je prostě hezká a chci aby byla dál. Omega už kdysi hezká byla. To už neplatí a tak prostě neplakám pro každé příkoří. Někde má šrámy a já ji polituju, pod víkama ventilů teče olej, tak ji pohladím, doleju a řeknu papéééj
("kovářova kobyla" = splněno). A nejvíc mě na tom autě baví, že vypadá člověk jak totální žebrák.
Nejradši v tom jezdím v rozervaných riflích, mikině a špinavých botech - úplně mě těší, jak splňuju lidem ten jejich názor, že je to auto pro cikány a zkrachovalce. Sociálně ekonomický rozdíl mezi mnou a ustrojeným mládencem v naftovém Superbu se projeví až na benzínce, neboť jeho dálniční spotřeba mě svítí na volnoběh